Smečařka, co musela vyhrávat: Veronika Virtová zjistila, že radost z pohybu je taky výhra

Veronika Virtová hraje volejbal od dětství. Prošla mládežnickou reprezentací, extraligou i univerziádou. Na hřišti je smečařka, mimo něj pracuje v České asociaci Sport pro všechny, kde má na starosti eventy a marketing. Organizace, která zastřešuje čtvrt milionu lidí od dětí po seniory, od jógy po přespolní běhy.

Je to kombinace, která není úplně obvyklá. Vrcholová volejbalistka v organizaci zaměřené na rekreační sport. Ale právě v tomhle průniku se ukazuje, jak hodně si oba světy mají co dát. Pohled zevnitř profesionálního sportu na to, co sport znamená pro většinu lidí, kteří nikdy nebudou závodit na nejvyšší úrovni.

Kdy jsi poprvé vzala do ruky volejbalový míč a co tě na tom sportu chytlo?

Poprvé jsem vzala míč do ruky v sedmi letech. Starší ségra začala chodit na volejbal a já to samozřejmě musela zkusit taky. Chytlo mě to hned od prvního dotyku. Do páté třídy jsem kombinovala volejbal s atletikou a plaváním, ale nakonec rozhodl hlavně kolektiv. Na volejbale mě nejvíc baví, že každá výměna je jiná – je to rychlé, dynamické a nikdo si na hřišti nemůže dovolit vypustit jediný moment.

Reprezentace, univerziáda, extraliga – to jsou velké scény. Jaký moment z nich si pamatuješ nejvíc a proč?

Je těžké vybrat jeden moment. V mládežnické reprezentaci jsem byla od 14 let a s holkami jsme si byly spíš jako ségry než spoluhráčky. Trávily jsme spolu víc času než s rodinou, ale neměnila bych.
Silným zážitkem pro mě byla univerziáda v Číně, hlavně zápas s Itálií o páté místo. Byly jsme outsiderky, ale odehrály jsme skvělý zápas, který jsme těsně prohrály. Celá univerziáda byla výjimečná – od zahájení přes atmosféru, až po setkávání a vyměňování odznaků se sportovci z celého světa.
Extraliga pro mě byla splněný dětský sen. Hrát před plnou halou a slavit třetí místo v Českém poháru se spoluhráčkami, které jsou zároveň tvoje nejlepší kamarádky, jsou vzpomínky, které zůstávají.

Říká se, že volejbal je hodně o kolektivu. Jak moc tě formovaly týmy, kterými jsi prošla?

Ženský kolektiv je někdy náročný, hlavně pro trenéry. Ale troufám si říct, že mě volejbal formoval zásadně.
V Plzni jsem se naučila, že nic nedostanu zadarmo a že musím pracovat naplno. V extraligovém Olympu mě starší hráčky naučily nadhledu a klidu – že jedna prohra nic neznamená.
Teď v prvoligovém Kladně si to už hlavně užívám. Po návratu po těžkém onemocnění jsem vděčná za každý zápas, který můžu odehrát.

V ČASPV máš na starosti eventy a marketing. Jak vypadá tvoje práce, když ji porovnáš s tím, co znáš z vrcholového volejbalu?

Jsou to dva odlišné světy. Ve vrcholovém sportu je velký důraz na výkon a výsledky, což s sebou přináší i tlak.
V ČASPV se naopak snažíme, aby byl sport dostupný pro každého a aby z něj měli lidé radost. Nejde o výsledek, ale o pohyb samotný. Naplňuje mě vidět, jak si lidé na našich akcích sport opravdu užívají.

Překvapilo tě něco, když jsi začala pracovat s lidmi, pro které sport není o výsledcích, ale o něčem úplně jiném?

Spíš než překvapení to bylo uvědomění. Od narození jsem prostě závoďák, doma se mnou už nikdo nechce hrát ani žádné deskové hry, protože potřebuji všechno vždy vyhrát. Najednou ale stojím na akci a vidím děti, kterým stačí, že se trefí alespoň do obroučky a mají z toho obrovskou radost. Člověk celý život zná jen výhry v zápasech a najednou se začíná učit, že ta radost z pohybu je vlastně výhra.

Hraješ a zároveň organizuješ. Kde se ti ty dva světy potkávají a kde si naopak vůbec nerozumí?

Potkávají se v tom, že rozumím průběhu sportovních akcí z obou stran. Díky tomu mám širší pohled.
Rozdíl je hlavně v přístupu – ČASPV je nezisková organizace zaměřená na všechny věkové skupiny a radost z pohybu. Vrcholový sport je více orientovaný na výkon, výsledky a zisk.

Měla jsi chvíli, kdy sis řekla, že ti praxe a instinkt nestačí a že potřebuješ i jiný typ znalostí?

Tím, že jsem v práci nejmladší, mám ten pocit často. Snažím se učit od zkušenějších kolegů a posouvat se každý den.
Díky AFEU se navíc potkávám s inspirativními lidmi z oboru, což mi hodně pomáhá v dalším rozvoji.

Jak dlouho ještě plánuješ hrát? A co potom? Co je tvůj nejbližší cíl, ať už na hřišti nebo mimo něj?

I když mám všechny věci ráda naplánované do posledního detailu, v tomhle si nechávám prostor. Chci hrát, dokud mi to zdraví dovolí a budu z toho mít radost. Dodělávám si trenérskou licenci, takže bych ráda v příští sezóně zkusila i pozici vedle volejbalového hřiště. Mým cílem v ČASPV je rozvíjet programy zaměřené na základní motoriku u předškolních dětí a také více pracovat s dovednostmi s míčem.

Co bys doporučila sportovkyním, které přemýšlí, že by zkusily práci v zákulisí sportu, ale neví, jestli na to mají?

Zkusit to. Já sama do ČASPV šla bez předchozí praxe a vše se dá naučit. Důležité je chtít na sobě pracovat. Ve sportovním prostředí ať už na hřišti, či v zákulisí se vždycky najde někdo, kdo ti bude krýt záda a rád ti pomůže.

⚠️ Disclaimer
Veškerý obsah na tomto profilu a kanálu, včetně popisků a komentářů, slouží výhradně ke studijním a informačním účelům. Obsah není profesionálním poradenstvím ani doporučením ke konkrétním krokům ve správě sportovních subjektů. Zveřejněné informace slouží k obecnému seznámení s nástroji a postupy pro efektivní fungování ve sportovním prostředí. Konkrétní postupy a řešení byste vždy měli konzultovat s vhodnými odborníky a přizpůsobit je individuálním potřebám a podmínkám. Rozhodnutí, která na základě poskytnutých informací učiníte, jsou plně ve vaší odpovědnosti. Přestože se snažíme poskytovat přesné a ověřené informace, mohou se výsledky lišit v závislosti na řadě proměnných a okolností.